Kronika Rytířů Lakriských

jak ji sepsal Redhel-Tak, hraničář a sir lakriský

Pojednání o vzniku řádu Lakriského

Slyš, ty kdo čteš tyto zkazky, co událo se v Lakrisu, zemi té hluboko v dálavách světa našeho ztracené. Lakris zemí dříve klidnou býval - takovou, kde přál by sis žít. Dobří lidé zde domy své rádi stavěli a každé zlo, jež životy by jim tížiti snad mohlo, bylo hrdinnými bojovníky ze všech koutů země trestáno... však, příliš dávno na to aby kdokoliv z lidí vyprávěti mohl, zjevily se mocnosti sil obrovských a povahy nedobré, jež Lakris do své temné moci uvrhly, užívaje k tomu skřetů, démonů a bytostí nemrtvých.

Mnoho výprav na Lakrisu očistu vysláno bylo a stejně tolik také selhalo jich. Nikdo již nedoufal, že časy se lepšit mohou, a poslední původních obyvatel zbytky pryč prchaly, aby unikly rukám Lims-Kragmy, smrti to bohyně. Ti jen, kdo byli z nejodvážnějších, zůstali v zemi a modlitby své k různým božstvům vysílali, by vyšší moc ochránila jich.

Prosby jejich zoufalé však jednou vyslyšeny byly a mocný bůh Boron, nemoha již současný běh věcí dále sledovati, s očima zlobou zakalenýma povolává zpět z říše Lims-Kragminy na svět pět největších bojovníků, padlých za časů zlatých říše Lakriské. Svým hlasem hromovým přikázal jim, by rovnováhu dobrého a zlého do Lakrisu zas vrátili a hrdiny z největších srdce z nejčistších na její strážení povolali.

I sestoupilo mistrů patero na zem, kde do práce se pustili. Jak bůh Boron přikázal jim, tak udělali - založili řád rytířský, jež chránit Lakris každým krokem za úkol má, a vydali se do širých dálav aby sobě souputníky nalezli.

Deron, alchymistů pán, zahleděl se do své koule magické, by sobě pomocníky a učně vyhledal. Akiros, mistr hraničář, své chodecké škorně obul a po dlouhých letech se opět krokem rychlým vydal po stezkách známých a hospodách ještě známějších, kde své učně doufal že najde. Mistr umění válečného, Oberon, na bojiště a do arén vydal se a bojovníky nejlepší z nejlepších vybral, by ho následovali na strastiplné cestě ke svobodě Lakrisu. Šeroplášť, vůdce cechu zlodějského, do temných uliček měst a stok městských vydal se, by tam vidinou zlata a drahého kamení zlodějíčky na úkol z největších nalákal. Slunce se usmívalo a lesy radostí šuměly, když dobrý mistr Ferri, kouzelník z největších, křižoval světem na svém létajícím koberci, by našel učné kouzelnické.

Tak započala se psát kronika znovusvobodného Lakrisu a kronika Lakriských Rytířů. Tak začaly vznikat legendy, jež si ještě po tisíciletích budou vděční obyvatelé Lakrisu se zbožnou úctou vyprávět. Legendy o věčných mistrech pěti učení, o žácích jejich a hrdinných skutcích jež pro Lakris vykonali. Nu, čti jen dál, ať zvíš, komu za to že žiješ v Lakrisu svobodném vděčíš!

Dobrodružství první, nazvané "Skřetí očista"

Nyní před sebou vyprávění máš o časech dávno minulých, kdy démoni proháněli se nad zemí a lesy byly plné skřetů i zla jiného. Tehdy se pět jmenovaných cechovních mistrů se svými učni poprvé setkalo na cvičišti...

Já, učeň cechu hraničářského, času toho ještě prostý elf bez titulu či hodnosti, ponejprv měl jsem se zbraně držením a ovládáním jejím problémy, avšak když rudý kotouč slunce k večeři pokyn dal, složil jsem svou bojovou zkoušku, nutnou k účasti na Lakriských dobrodružstvích.

S ostatními učni ze svých pokojů sešli jsme schody a vstoupili do hostince U Tančící víly, kde již jen lucerny svítily. Právě mistr kuchař na stůl nosil, když my hrdinové setkali se prvně se všemi siry z Lakrisu, mistry všeho povolání. Učitel cechu mého, ten řekl nám, že až ta skromná krmě, co na stolech jest, pozřena bude, bude následovat přijímací zkouška do cechu. Inu, všichni tři učňové hraničářští (a mne nevyjímaje), co tou dobou v hostinci se nalézali, dojedli a s těly rozechvěnými a očekávání plnými se vydali do lesa, aby se naučili co znamená pánem hvozdu být.

Zjistili tedy, a s nimi i já, že hraničář nejen mečem jest živ. Zná některá kouzla léčivá i útočná, jež pramení z jeho s přírodou semknutí. Však kouzla aby mohl vyvolávat, musí meditaci každého dne provádět. Tato spočívá v soustředění se intenzivním po dobu, kdy Slunce o palec na obloze postoupí, během které hraničář s přírodou se sžívá. Po době této novou energii nabyde a může kouzla sesílati... Akiros naučil nás i tiše v lese našlapovat a rozpoznávat, co pohyb nepřítele a co pouhý vítr jest. Však tuto schopnost hned vyzkoušeli jsme, když na lesní cestě uviděl jsem postavu.

Šerým lesem plížili jsme se, abychom do zad se jí dostali a přepadnout ji mohli. Strach se zmocnil našich duší a meče v rukách našich netrpělivých chvěly se. Když sir Akiros zabavil onu postavu řečí, přikradli jsme se k ní a napadli ji - jaké bylo naše překvapení, že pouhý kmen stromu to byl! Inu, Akiros nás pouze pocvičit chtěl a měl radost, že jeho záměr tak vydařil se! Tehdy prošel jsem svou zkouškou a od doby té hrdě hraničářem se zovu.

Po zkoušce této hostinec U tančící víly opět uvítal nás a tam již čilý ruch. I učni ostatních povolání, kouzelníci, válečníci, alchymisté a obávaní zloději, se svými mistry ze zkoušky se vrátili a vypadali spokojeni navýsost. Šenkýřka, lady Poljana, roznášela každému kdo si co objednal a zábava pomalu rozbíhala se. Tu vkročili do hospody obchodníci a začali vybalovat své cennosti a nakládat s nimi tak, jak snad jen oni na celém širém světě umí.

Vše co toho večera u sebe měli prodali a své měšce ryzími, zlatými i stříbrnými mincemi obohatili. Mezitím však v hostinci různí hosté vystřídali se. Mezi jinými rytíř Tomas, který přiopil se a o ruku lady Poljany s cesty strážným Borinem zápolil. Také jakýsi Varba s Pardálem, podivní to společníci, kteří nikomu sympatičtí nebyli a roztržky vyvolávali, navštívili toho večera hostinec, aby poseděli a za cizí peníze popili něco zlatavého moku.

Mistr alchymie, sir Deron, každému svou dýku ukazoval - však kdo s takovým nádherným Dračím artefaktem nechlubil by se! I několik vesničanů navštívilo hospůdku - mezi jinými kovář a několik sedláků. I mně lady Poljana několik žejdlíků zlatého i černého piva přinesla a tak usínal jsem až dne příštího v hodinách to ranních. Kdo mohl čekat, že již za Slunka východu odehrají se takové věci...

 "Vraždááááááá!!!! Vraždáááááá!!!" 

 Toto volání probudilo nás, dobrodruhy, již časně zrána. I nazuli jsme se do svých škorní a vyrazili dolů, do hostince, abychom uzřeli co událo se. Lady Poljana v krvi na stole ležela, vedle ní dopis. (V něm stálo, že strýc zemřel jí a ona se nevlastním svým bratrem zdědila jisté pozemky a to včetně této hospody.) Dále obchodník Abrahám u vedlejšího stolu spal a dýku od krve v ruce třímal. Proti němu ležel s hlavou na stole rytíř Thomas. Když oba se probudili, uzřeli mrtvou lady a obchodník se zhrozil. Dýka v jeho ruce! Jak je to možné? On to přece být nemohl, ujišťoval nás! Vždyť právě jeho v noci někdo okradl o osm ryzích zlatých... Ale osud nenechal nás vydechnout a další trable na naši hlavu seslal. To Deron, alchymií protřelý, přiřítil se aby zvěstoval ztrátu své dýky a odměnu sta zlatých za nalezení vypsal. Dlouho, předlouho se ráno řešila vražda i krádež. Obviněn byl takřka každý, však pravý viník nalezen nebyl. Kdo však možná zmizel i s životem lady Poljany, dýkou a ryzáky obchodníka, byli Varba s Pardálem, které v hostinci od rána nikdo neviděl...

Prvním úkolem našim tedy býti mělo najít tyto dva a optat se jich, zda-li něco o tom nevědí. Vyrazili jsme tedy v houfu, nás deset dobrodruhů povolání různých, po cestě směrem, kterým nás vesničané poslali, až na mnicha narazili jsme. Ten poslal nás za poustevníkem, v lesích sídlícím, že ten prý nám poradí kde dýka a možná i ti lotři jsou. I vydali jsme se směrem tím a skřeti na nás podvakráte zaútočili - mnicha potulného bojem jsme ochránili a havěť tuto rozprášili. Pak stoupali jsme lesy vzhůru a hledali chatrč poustevníkovu. Když konečně našli jsme, podivínský člověk ten řekl, ať v partii šatrangu poradíme mu další tah. Když pěšcem na D6 táhli jsme, dal nám poustevník tři úkoly - přinést mu co k jídlu, k pití a kytičku jakous. Jídlo našli jsme, pití také. Však kytičku hledali jsme předlouho – však kdo v tuhé zimě divil by se. Umění hraničářské však opět prokázalo že na tomto světě nesmí být opomenuto a my ji našli. I podíval se poustevník do své koule magické a sdělil nám, že dýka v domečku v oblacích jest a past je u ní připravena. Také svitek s runami elfími svěřil nám a poslal nás pryč...

A jali se kouzelníci runy přeložiti, v nich cesta k pokladu ukryta byla - však také kdos nechal se slyšet, že poustevník za vyzrazení této zemřít musí... Avšak my nedbali tohoto varování a vydali se ke věži kamenné, která jak mysleli jsme bude domem v oblacích tím, o kterém poustevník hovořil.

Cestou přidal se k nám jakýs tajemný bojovník v hábitu černém, mlčenlivý a velmi mocný. Vyrazil s námi a když skřeti nás napadli, přidal se na naši stranu a s podivnými zaklínadly pobil jich pár. Ani to ale nepomohlo a někteří z nás, včetně mně, zajati byli. I odtáhli nás, zajaté, do skřetího tábora a někoho za štít, někoho za zlaťáky vyměnili. Jen já byl prodán do otroctví do kuchyně v hostinci, okraden o zlaťáky a meč. Tam umýval jsem nádobí a tím vykoupil se - nakonec peníze od svých nezajatých druhů vypůjčil jsem si a kovář vyrobil mi zbraň novou.

Opět k věži vyšli jsme, nyní již bez tajemného bojovníka který kamsi v lesích zmizel, a na cestě válečníka z Čech, Stalkera, potkali jsme. Ten rozhodl se přiložiti svou ruku, třímající mocnou sekyru, k dílu a vydal se s námi za věží. Když došli jsme tam, skřeta jsme spatřili. Vyřitili jsme se na něj a zpoza horizontu se na nás v tu ránu hnalo pět jeho druhů! Bitva tato na pasece udála se, kde nebylo kam schovati se - i bili jsme se do poslední krve, jeden z alchymistů našich v boji padl. Však skřeti všichni s ním a my jali se dobývat věž, na které poslední z nich obrnil se. Po mnoha strastech skřet konečně sestoupil a na útěku zabit byl. Nalezl jsem u něj dýku, kterou jsem si pečlivě uschoval.

Dalším našim cílem, kam však vyrazila pouze méně početná skupina pod velením mým, byla opět chatrč poustevníkova. My, polomrtví dobrodruzi, se strachem jsme procházeli lesem a obávali se každého zvuku, zda nezpůsobil ho zákeřný skřet. Na ty jsme však narazili až u chatrče a když porazili jsme je, nalezli jsme pouze poustevníkovy ostatky. Kosti a krev. Barbarská to vražda, která musela být potrestána!!!

I navrátili jsme se a hostinec opět nám své brány otevřel. Tam přeložili jsme svitek poustevníkův a podle něj vydali se ke studni. Tam nalezl jsem pergamen další a ten po přeložení mne a Stalkera zavedl k pokladu, jež objevili jsme a vykopali. Tento pět stříbrných prutů čítal!!! Ukryli jsme je k na své pokoje a vyrazili pocvičit své bojové schopnosti v připravovaném turnaji. Lukostřelbu vynechali jsme a až na šermířský souboj přihlásili jsme sebe. Sice Stalkerova obrovitá sekyra proti mému meči zvítězila, však získal jsem další cenné bojové zkušenosti.

Když turnaj skončen byl, nadobro v hostinci usadili jsme se, neboť k večeru se schylovalo. Opět obchodníci přišli, opět karty hrály se, opět mnoho piva a nově i „ďábla ve skle“ vypito bylo. Snad jen nálada byla poznamenána smrtí Poljany, kterou zdatně zastupovala dcera kuchařova. Vprostřed noci najednou objevil se šlechtic zdejší a najal mne, ať seženu mu družinu co převede ho v noci přes les. Zaplacen byl jsem, družinu sehnal též a tak vyrazili jsme.

Družina naše, sedm členů čítající, semkla se kolem šlechtice a jeho paní, kteří lucernami nám svítili, aby lépe je ochránila. Mnoho ran utržili jsme když nás té noci skřeti přepadli - však šlechtice doprovodili jsme na místo setkání. Tam mluvil s lidmi jakýmis o tom, že Poljana je konečně mrtva a že dýku již stejně mají!!! Tak on je ten zrádce, on ji zabil, on loupil! Zatím však nešlo nic dělat a chránili jsme jej i na zpáteční cestě.

V hostinci Stalker rozhodl se vyzvat ho na souboj na život a smrt. Jejich konání však přerušil útok skřetů na hospodu...

.... to bránili jsme jediné vstupní dveře a všechna okna proti skřetím výpadům, které byly tvrdé a nemilosrdné. Když ubránili jsme se a vše bylo uvedeno do pořádku, souboj pod měsíce svitem začal - Stalker s proradným šlechticem, který chvíli předtím přiznal se že vraždu Poljaninu zaplatil si, bili se za svitu měsíce a pochodně jen jediné. Třebaže Stalker bil se statečně, nakonec padnul ve stejnou chvíli jako jeho sok. Smrt lady Poljany pomstěna byla a veselí na Stalkerovu počest začalo… Té noci též má dohoda s Pardálem a Sedrikem stvrzena byla…

Zas mnoho se pilo a opět velmi pozdě šlo se spáti. Někteří z reků ještě chtěli se v noci vydat na Zelenou louku spatřit Zlatého koně, který k pokladu jinému měl je vésti, však zhynuli v lesích útoky skřetů.

Přesně v duchu posledního rána, i toto podivné bylo - voláním "HOŘÍ!!!" byli jsme my, hrdinové, probuzeni... To však již jen žert vesničanů býti měl, a s vesničany také zasmál jsem se, neboť jediný, koho "požár" vzbudil, byl jsem já... Ráno mistři řekli nám, že dole v lesích se ukrývá tábor skřetí a dva lidé v něm vidění byli. I vydali jsme se tam, bychom skřety vyhubili a snad konečně předali vraha Poljanina spravedlnosti a dýku ukradenou Deronovi zpět vrátili. Boj v tomto táboře velmi krutý byl, mnoho hraničářské energie odevzdáno za léčení druhů i sebe sama. Mnoho útočných kouzel sesláno bylo, přemnoho potyček na ostří zbraně svedeno.

Nakonec Varba do zajetí padl, dýka nalezena byla a Pardál utekl. Málokdo ví, že jsem ho nechal utéci a proč jsem to vlastně udělal...

Obrovské množství pokladů zlatých u skřetů jsme našli, které jsme hned po příchodu do hostince rozdělovat začali. To také bylo na vině, že Varba z hostince nám utekl a s Pardálem opět spiknul se. Však vše již vyřešeno bylo a tak nastal čas hodnocení a loučení.

Tři z nás, hraničáři Linor s Vincentem a kouzelník Artur, byli za zásluhy povýšeni do šlechtického stavu a já za hrdinství své dva prsteny stříbrné dostal. S příslibem tím, že až opět bude kde co potřeba, tehdy mistři najdou si nás, jsme se opět rozutekli do všech koutů našich zemí. Jen Boron věděl, že se velmi brzy opět setkáme…

[zpět]